Idea moravské autonomie se krčí ve stínu, ale nevytratila se zcela
Snaha vyznačit moravsko-českou,
případně slezskou zemskou hranici má být nejen výrazem uchování historické paměti,
ale také připomíná, že současné správní uspořádání ve formě krajů
nedokáže adekvátně vyrovnávat regionální rozdíly.
Vedení Kraje Vysočina v čele s hejtmanem Vítězslavem Schrekem (ODS)
odmítlo vyznačit na území kraje historickou zemskou hranici Čech a Moravy.
Její připomenutí inicioval spolek
Společnost pro Moravu a Slezsko,
jak upozornil web Zprávy z Moravy
„Argumenty zástupců spolku jsem vyslechl, jejich iniciativě dílem rozumím, přesto nevidím důvod k fyzickému vyznačování zemské hranice. Nejsem příznivcem nových čar na silnicích nebo dalších dopravních značek,
které nic neříkají, pouze rozdělují,“
uvedl hejtman Schrek v oficiálním prohlášení. Zastánci moravské myšlenky vedli už před dvěma lety úspěšná jednání s vedením Pardubického kraje, který nechal celkem na osmi místech vytyčit cedule vyznačující zemskou hranici. Aktivisté ze Společnosti pro Moravu a Slezsko dále vedou jednání s Jihočeským krajem a Olomouckým krajem. Zemská hranice se formovala od dvanáctého století a její linie se ustálila ve čtrnáctém století. Jako administrativní hranice přestala sloužit ke konci roku 1948 spolu se zavedením krajů.
Správní reforma zavedla v Československu krajské zřízení, které bylo znovu reformované v roce 1960. Hranice krajů často nerespektovaly historické české, moravské a slezské hranice. V současnosti se kromě Pardubického kraje, jehož moravskou část tvoří okolí Svitav, Moravské Třebové a Jevíčka, nachází na historickém území Moravy také východní cíp Jihočeského kraje s městem Dačice a jeho okolím.
Zatímco v případě Pardubického a Jihočeského kraje jde o menší moravské části v jinak charakterově i územně českých krajích, historická hranice byla zcela ignorována v případě dnešního Kraje Vysočina,
který vznikl při správní reformě v roce 2000
z částí někdejšího Jihomoravského, Východočeského a Jihočeského kraje.
Na moravské straně najdeme v Kraji Vysočina krajské město Jihlava a města Třebíč, Žďár nad Sázavou, Nové Město na Moravě, Telč, Bystřice nad Pernštejnem, Moravské Budějovice a jejich okolí. Historicky českou část Vysočiny tvoří Pelhřimovsko a Havlíčskobrodsko.
Schází funkční politika vyrovnávání regionálních rozdílů
Politolog a historik Petr Konečný,
který je místopředsedou Společnosti pro Moravu a Slezsko,
jež o připomínku historických hranic usiluje, říká: „Samosprávné kraje zavedené v roce 2000 mají natolik minimální kompetence,
že nemohou rozvíjet vlastní politiky. S výjimkou územního plánování nedisponují prakticky žádnou normotvornou pravomocí,
v dalších oblastech vládnutí fungují pouze jako usměrňovače toků veřejných prostředků.“ Státní politika územního rozvoje podle něj dlouhodobě neplní svůj základní úkol — vyrovnávání regionálních rozdílů. „Regionální rozdíly na úrovni krajů jsou v rámci měřitelných socioekonomických ukazatelů více než trojnásobné. Praha jako jeden z deseti nejbohatších regionů EU zcela vybočuje.
Tyto rozdíly se navíc za posledních dvacet let prohloubily,“ dodává pro Deník Referendum.
Za příklad dává spolková zřízení Německa a Rakouska, kde se podle něj daří regionální rozdíly zmírňovat.
„V měřitelných ukazatelích jsou méně než dvojnásobné, nejbohatšími regiony navíc nejsou hlavní města. V Rakousku je to Salcbursko, v Německu s výjimkou specifických Brém a Hamburku je to Bavorsko,“ říká Konečný.
„Není náhodou, že tyto státy vsadily na silné regiony v rámci zemského uspořádání.
Naopak český experiment s malými kraji, připomínajícími zvětšené okresní úřady,
se nevyplatil.“
Přestože zkraje 90. let,
v době porevoluční euforie a politických diskuzí o uspořádání federace českých zemí a Slovenska, rostlo sebevědomí také hnutí požadujícímu autonomní postavení Moravy,
na rozdíl od Slovenska „moravská vlna“ poměrně rychle opadla.
Jak upozorňuje historik Konečný,
postavení Moravy zásadně uškodil rozpad Československa, protože požadavky na silnou regionální samosprávu budily obavy o soudržnost nového státu. Vedlejším tématem se moravská otázka stala i v kontextu zásadních společenských problémů, jako byly dopady ekonomické transformace. „Moravskému hnutí se dosud nepodařilo tuto diskurzní krustu prorazit,“ vysvětluje.
Vzestup a pád moravského hnutí
Hned v prvních porevolučních volbách do České národní rady v roce 1990 získali moravští autonomisté sdružení v Hnutí za samosprávnou demokracii — Společnosti pro Moravu a Slezsko více než deset procent hlasů a dvaadvacet mandátů. Podařilo se jim to navzdory tomu, že kandidovali pouze ve čtyřech z osmi tehdejších krajů. V Jihomoravském kraji — tehdy zahrnujícím také značnou část dnešní Vysočiny a Zlínského kraje
— dosáhli dokonce přes sedmadvacet procent hlasů, v Severomoravském kraji téměř čtyřiadvaceti procent.
V komunálních volbách stejného roku získali moravisté přes 1 700 tisíc mandátů napříč zemí, a například v Brně volby vyhráli.
Koncem první porevoluční dekády však vypadli z parlamentu a dnes fungující promoravské strany — Moravané a odštěpené Moravské zemské hnutí,
působí spíše na lokální úrovni a limitují je vzájemné rozpory.
V loňských sněmovních volbách dosáhli Moravané zisku pouhých 0,26 procenta, Moravské zemské hnutí skončilo na chvostu.
Zdroj: Deník Referendum
© 2022/8-18 MORAVIA ET SILESIA LIBERTAS!
